Ne každý se naučí hrát na nějaký hudební nástroj. Někdo postrádá talent, někdo píli a jiní neměli to štěstí se v pravou chvíli k hudebnímu nástroji dostat. Ale všeobecně platí, že radost z hudby je dána podstatné části lidstva. A tak touha mnohých zahrát si, aniž by člověk musel projít dlouholetým drilem, je velká. Ačkoli automaty vyluzující zvuky se objevují již ve středověku, trvalo celá staletí, než vynálezci zkombinovali možnosti, aby vytvořili stroje schopné plnohodnotné reprodukce hudby. Jakmile však byl jednou funkční systém nalezen a předložen vhodně masám, vývoj nabral na překotnosti, a my se dnes následkem toho ocitáme přímo v éře automatického řízení a využití hudby, z kterého se již nikdy nevymaníme. Jinými slovy, na počátku byla nevinná reprodukce, kterou umožnil automat typu tančících panáčků, hrací skříňky nebo hodinek (zatím bez vodotrysku). A dnes hudební automaty programují náš vkus a ovlivňují, ba přímo definují náš životní styl.
Technicky vzato, komponenty pro sestavení samohrajícího stroje jsou čtyři a byly možné již dávno v době předindustriální. Je to zaprvé pohon. Tím byl buď ruční či šlapací mechanismus (měchy a systém převodů), nebo mechanismus se závažími či péry (hodinový stroj s regulátorem). V 19. století se pak rozšířil pneumatický systém „pracující na principu změn atmosférického tlaku a podtlaku, který je vytvářen podtlakovou jednotkou, poháněný zpravidla elektromotorem nebo pohyby chodidel“, jak píše Radek Janoušek v jarním čísle Čtvrtletníku severočeského muzea roku 2015 na straně 1. Zadruhé je třeba vhodný akustický element, ať už je to resonanční deska, klavír, soustava píšťal, bicích nástrojů, zvony atd. Zatřetí zprostředkující činitel – mechanická část, která za člověka hraje. A začtvrté program (perforovaný karton, pás, ocelový disk anebo hřebíčkový válec).
Co to tedy automatofon je? Nástroj nebo přístroj automaticky přehrávající hudbu, který rovněž sám o sobě zní. Pro bližší představu můžeme vzít do ruky krásné klasické knižní dílo Alexandera Buchnera Hudební automaty vydané v r. 1959. Anebo si počíst ve výborných článcích klavírníka Radka Janouška, restaurátora a správce expozice hudebních automatů v Severočeském muzeu v Liberci, publikovaných na pokračování ve Čtvrtletníku tohoto muzea v roce 2015 (číslo 16–19). Když jen vyberu – s jeho laskavým svolením – některé stěžejní body z jeho statí, tak poučenému čtenáři připomenu například, že…
• automatofonem jsou již historické zvonkohry nebo orloje, kombinaci ciferníku, mníšků a retných píšťal využívaly již v 17. a 18. století tzv. flétnové hodiny, které doma vlastnily movitější vrstvy
• hřebíkovým hracím strojkům položili základ švýcarští hodináři koncem 18. století, nejprve ve formě plochých kovových kotoučků, později hřebíčkových válečků, které drnkají o laděný ocelový hřeben
• přelom 19. a 20. století znamenal konec hřebíčkového válce a nástup perforované desky, celý systém byl vylepšen, výroba zlevněna, umožněna výměna kotoučů – tedy možnost přehrávání různých melodií, a tři firmy – Symphonion a Polyphon v Lipsku a Regina, dceřiná společnost Polyphonu v New Jersey ovládly světový trh s hracími skříňkami
• avšak přišel fonograf a později gramofon s možnostmi elektrické reprodukce a ty mechanický hřebíčkový systém reprodukce ukončily.
Souběžně s produkcí hřebíčkových hracích skříněk se rozmáhala obliba kolovrátků neboli flašinetů hnaných klikou, kdysi původně tzv. ptačích kolovrátků, které se postupem času zvětšily natolik, že se staly například „dvou- až několikamužné“ (obsluhované více lidmi). Flašinetářství bylo na konci 19. století pouliční výdělečnou činností (související ovšem i s žebrotou), a dokonce živností, která načas vytlačila z ulic samotné muzikanty! Dnes jsou flašinetáři nejenom efemérními bytostmi v historických zákoutích metropolí, nýbrž (podobně jako majitelé kostitřasů) i zvláštním kostýmovaným společenstvím, které se schází na specializovaných festivalech, například v Technickém muzeu v Brně. Ještě se sluší dodat, že mezi výrobci flašinetů bylo nemálo varhanářů, a to i v českých zemích. Například firma Riemer a synové v Chrastavě, Franz Kolb v Pekařově, A. F. Salamon v Liberci, Josef Vavřín v České Třebové, Josef Vodička v Poděbradech, Václav Hrubeš otec a jeho syn téhož jména a Josef Kameník v Praze.
„Královskou třídu mezi automatickými hracími stroji“ – jak píše Janoušek, z jehož statí si vypůjčuji – „zastávají orchestriony“, které, jak název napovídá, simulují zvuk celého orchestru. U jejich zrodu stál zřejmě Johann Nepomuk Mälzel, známý vynálezce metronomu (a majitel „Turka“ – údajného stroje na šachovou hru), pro jehož panharmonikon postavený v roce 1805 složil Beethoven skladbu Wellingtonovo vítězství aneb Bitva u Vittorie. Jak píše Janoušek, „použitím bicí sekce a hnacího mechanismu s potenciálním závažím se Mälzelův varhanní orchestrion odlišoval od ostatních již známých automatofonů“. Principiálně se totiž orchestriony dělí na ty postavené na podkladě varhan a ty na podkladě piana, existoval ale i Kaufmannův harmonichord využívající principu nekonečného smyčce známého z niněry, nebo z fantaskního nástroje Leonarda da Vincihio violy organisty. Orchestriony se nakonec vyvinuly z původně hracích skříní určených pro poutě a hostince (doslova předchůdci juke boxů, do nichž se házely mince) až v několikatunové kolosy (vyráběné převážně v Německu, Belgii a USA) pro venkovní pavilony, taneční sály nebo dokonce kluziště. Jeden takový krásný mamutí exemplář si můžete poslechnout v Českém muzeu hudby v Praze. Výrobců orchestrionů i v českých zemích bylo nemálo, například firma rodiny Riemerů z Chrastavy, František Jebavý nebo Wenzel Lorenz v Trutnově, Diego Fuchs nebo firma Holan a Bulíř v Praze, Jan Šticha v Mnichovicích, Karel Čech v Brně a další. Obliba orchestrionů přetrvala až do 40. let minulého století, kdy je vytlačily moderní zvukové aparatury.
Přes tento malý, a jistě velmi nedokonalý historický exkurz bych se rád dostal k tomu, co je podstatné pro nás v našem dnešním Dostaveníčku u kláves, a sice jak je to s automatofony, které jsou ovládány klávesami.
Reprodukčnímu klavíru se u nás obecně říká pianola nebo také fonola, a jeho počátky jsou pevně spjaty s vynálezem pneumatického systému a spadají do první poloviny 19. století ve Francii, kdy lyonský mechanik Claude Félix Seitre sestrojil nástroj zvaný autofon. Po dalších a dalších strojích různých názvů a konstrukcí se do vývoje pianoly významně zapsal na sklonku 19. století americký inženýr Edwin Scott Votey, který vypracoval pneumatický systém, jenž byl přejat řadou výrobců.
Starším typem pianoly byl tzv. „Vorsetzer“, česky „představec“, což je asi metr vysoká skříňka, z níž trčí tzv. „dřevěné prsty“ – přesněji řečeno páky – pro každou klávesu jedna. Představec se postaví před libovolný klavír, dřevěné prsty se nastaví přesně na ponor kláves a stroj se spustí. Navíc obsahuje i systém páček a táhel, s jejichž pomocí obsluhující persona může dle svého vkusu hru zpomalovat a zrychlovat a skladbu ztišovat či zesilovat.
Představec ale vytváří hradbu mezi člověkem a nástrojem, a tak se dalším vývojem hnací i hrací systém dostaly dovnitř nástroje a naskýtá se zvláštní pohled na klávesy, které se při přehrávání skladby pohybují samy od sebe. Výroby se veleúspěšně chopila angloamerická firma Aeolian, která si patentovala název „Pianola“. V Evropě pak hlavně výrobci Welte, Hupfeld a Phillips. Ludwig Hupfeld, po jehož firmě zůstala v Lipsku okázalá tovární budova, si patentoval název „Phonola“, a tak se do českého prostředí dostalo názvosloví pianola a fonola. Hrubým odhadem jen za prvních 35 let 20. století prý bylo vyrobeno asi 10 milionů těchto klavírních automatofonů. Přitom cena elektricky poháněné pianoly v roce 1929 odpovídala pořízení nového automobilu. Řada stavitelů pian běžně montovala do svých prostorově zvětšených pianin automatické stroje výše zmíněných světových výrobců. Vlastním systémem se pyšnila světově proslulá firma Augustina Riemera a jeho synů a vnuků z Chrastavy. Dnes z mnoha „pianol“ v drtivé většině zůstaly pouze nástroje – pianina. Jejich hrací stroje jsou nenávratně pryč. Poznáme je podle zvětšené hloubky a uprostřed vrchního rámečku bývá okénko, kterým se zakládal perforovaný pás s konkrétní skladbou. Díky těmto pásům jsou zaznamenány autorské interpretace skladeb takových velikánů, jako byli George Gershwin, Edvard Grieg, Claude Debussy a další. Přehrávání jejich skladeb pomocí reprodukčního klavíru bylo nesrovnatelně lepší než nahrávací technika prvních dekád 20. století, která se nacházela in cunabulis – v plenkách.
Posud se naše vyprávění točilo okolo historie. Jako by automatofony patřily minulosti. Není většího omylu! Po druhé světové válce vývoj hudebních nástrojů, a mezi nimi i automatofonů, nabral neuvěřitelné dynamiky. Zvláště s vývojem elektroniky se vrací do hudby automatofony s plnou parádou. Vždyť co jiného jsou programovatelné arpeggiatory a sekvencery syntezátorů? I pozdější takzvané „samohrajky“ – vlastně interaktivní klávesové nástroje (například i v podobě akordeonu) – si vydobyly své nezastupitelné místo v hudbě. Nejen méně hráčsky vybavení muzikanti mohou díky takovým nástrojům hrát spolu s předem naprogramovanými doprovody (různých hudebních stylů, nebo groovů). Využívají je profesionální kapely a platné jsou také při výuce hudby, kdy hráč hraje sólo s předem daným doprovodem. Dalším využitím automatofonů je také autorské diskžokejství (často v reálném čase i s pomocí kláves).
A když už se zdálo, že klasickým reprodukčním klavírům bylo odzvoněno, náhle se v roce 1988 objevila firma PianoDisc, která vrátila automatofon do piana díky implementaci MIDI rozhraní. Podle svědectví prodejce pian Jana Drnka byl tento systém zprvu velmi drahý a velmi poruchový. Chyby se však časem podařilo odstranit a systém lze namontovat do kteréhokoli nového i starého piana. Ve stejné době se stejného úkolu ujala také firma Yamaha, jejíž produkty se jmenují Disklavier, Trans- Acoustic, SILENT Piano (u něhož začala s vývojem již roku 1958!) a AvantGrand a najdeme je pouze v nástrojích této značky. Později se přidaly i další firmy. Ve všech případech jde o systémy, které dokáží reprodukovat hudbu, nahrávat ji, pomocí MIDI přidávat další nástroje, nebo případně zařídit, aby hudba hrála jen do sluchátek (kladívka se nedotknou strun, jejich pohyb a pohyb pedálů snímají optické senzory). Nejnověji se zabudování automatofonu do piana chopila i firma Steinway & Sons s modelem Spirio. Jde vlastně – na bázi dnešních technologií – o starou myšlenku reprodukčního klavíru. Ovšem s tím, že se reprodukce v mimořádně vysoké kvalitě odehrává na křídle značky Steinway. Na jaro tohoto roku ohlásila firma Steinway novou generaci tohoto zařízení, nazvanou Spirio R, která umožní také nahrávání a editaci nahrávky a další vymoženosti (snad dokonce pořídit svou nahrávku kdekoli na světě na Spirio R, která se pak zvukově sejme na křídle Steinway opatřeným systémem Spirio v nejprestižnějších sálech typu Carnegie Hall).
To nejzajímavější nakonec. Jeden z nejtradičnějších výrobců pian, firma Steingraeber z Bayreuthu, vyvíjí zcela svébytný a zvláštní typ záznamu a přenosu zvuku. Základem je akustické křídlo se snímači a počítačový program. Na vývoji se podílí skladatel Robert HP Platz z univerzity ve Würzburgu a ústav pro zkoumání elektronické hudby IRCAM v Paříži. Systém dokáže mnohé, přelaďovat se do různých výšek, hrát v orientálních tóninách, provozovat Hábovu čtvrttónovou hudbu aj.
Kam za automatofony
• Severočeské muzeum v Liberci je sice nyní uzavřeno, ale expozice automatofonů má vlastní vchod a Radek Janoušek, jehož kontakt najdete na stránkách muzea, vám vše rád předvede. Sbírka zahrnuje jako jediná v republice pianolu s bicím agregátem. Expozice je rozdělena do třech prostředí – pouličního, hospodského a salonního.
• Svět klavírů ve Vyškově sběratele Jiřího Berčíka najdete rovněž na internetu. Obsahuje velmi význačné nástroje dokumentující vývoj. Výhodou je, že na nástroje si můžete sami zahrát! Nadto pan Berčík vlastní nemalou sbírku skladeb pro automatofony, ze které pořádá dokonce koncerty starých mistrů na reprodukčních klavírech, a sice zřejmě jako jediný v Evropě.
• Salon mechanické hudby v novém krásném Technickém muzeu v Brně
• České muzeum hudby v Praze a Národní technické muzeum
Jakub Zahradník, Svět hudebních nástrojů, Hudení rozhledy 02/2020
