Jak cestujete s flašinetem? Vyzkoušeli jste i třeba veřejnou dopravu? Před několika lety jsme s Janem Štěpánkem ujeli dokonce 250 km. Jakmile se to dověděla Christa Hohnhauser z Berlína, přemluvila mne k článku pro její magazín Leierkasten.
Uplynulo několik let, kdy jsem si díky stavebnímu setu Egopan od Axela Stübera složil vlastní pouliční flašinet, hrající na perforované papírové ruličky. Samotný flašinet váží 21 kg, a tak jej nemohu nosit na zádech, jako bývalo v Čechách běžné, ale bylo nutné vymyslet vozík, který by byl i něčím zajímavý. Velmi dobře mi posloužila přepravka na jablka, která byla pevná a flašinet do ní přesně pasoval. Ale jaká kola? Moc se mi líbila kombinace různě velkých kol u starých dětských kočárků, ale ta by flašinet neunesla. Nakonec jsem využil dvě velká kola od invalidního vozíku, doplněné o třetí, aby šlo vozík řídit. A bylo hotovo. Flašinet tak dojede všude po Praze a do jiných měst v autě. Jak ale vyřešit cestu mezi Prahou a Brnem, když kvalita dálnice může tak citlivému nástroji ublížit? Co zkusit vlak 😊.
„Vlakem Českých drah můžete bez problémů cestovat i s flašinetem. Přesvědčil se o tom pražský starožitník a zároveň hudebník Patrik Pařízek. Mezinárodní expres EC Metropolitan o prázdninách využil při cestě z Brna do Prahy, když se vracel z koncertů nejen domů, ale i na Setkání flašinetářů, konané v Národním muzeu. Patrik Pařízek poptával všechny osobní dopravce, kteří na železnici mezi Prahou a Brnem jezdí, pouze ČD nabídly nejlepší servis. Ocenil zejména zaměstnance, kteří přispěli k bezproblémové jízdě s nástrojem…“ (z oficiální tiskové zprávy dopravce)
Pojďme si ale povědět, jak plynul čas od nápadu k jeho realizaci. Jak přepravovat flašinet? Žádný článek v přepravních podmínkách nikde nenajdete. Pouze informaci, že nadrozměrná zavazadla je nutné přepravovat po předchozí domluvě. Začal jsem se tedy domlouvat. Nejvýhodnější dopravce, RegioJet, měl v podmínkách maximální možný rozměr zavazadla, do toho jsem se vešel. Sláva! Pro jistotu jsem zavolal na infolinku. Slečna mi pověděla, že prostor pro toto zavazadlo je nad hlavou cestujících naležato. Poté, co jsem ji vysvětlil, jak vypadá flašinet, protože jej nikdy neviděla, skončil můj pokus nezdarem.
Kdo dál? Náš národní dopravce, České dráhy. Poslal jsem jeden e-mail a přišla odpověď, že to je moc zajímavý nápad a může o něm být napsáno ve firemním magazínu. S organizací mi ale autor pomoci nemohl, a doporučil kancelář pro zavazadla na hlavním nádraží. Tam bohužel nevěděli, a když jsem jim flašinet popsal, tak je to vylekalo a řekli, že to nelze. Flašinet by museli transportovat jako samostatné zavazadlo, tedy bez mé kontroly. Rovněž by to ale mohlo být zamítnuto, protože se jedná o dopravní prostředek, který podlého speciálním přepravním podmínkám. Termín pražského festivalu se blížil… Co budu dělat? Naštěstí na to nebudu sám, pomůže mi Honza Štěpánek.
Při jedné cestě vlakem jsem si všiml velmi praktického vagonu. Protější místo bylo určené lidem na invalidním vozíku. Rozměrově přesně odpovídalo mému flašinetu, a bylo by možné jej také přikurtovat bezpečnostními pásy. Zeptám se na infolince. Zavolám hned z nádraží.
Po vyslechnutí obecných informací, jsem se těšil na operátorku, která poradí. Jen se dostat přes komunikační automat:
„Dobrý den, naformulujte srozumitelně váš dotaz.“
„Dobrý den, rád bych se zeptal na přepravu nestandartních zavazadel.“
„Váš dotaz nebyl rozpoznán. Naformulujte jej znovu.“
A tak jsem se v prostorách hlavního nádraží snažil mezi hlukem lidí a drážního rozhlasu formulovat ještě několikrát srozumitelně. Byl můj dotaz pro umělou inteligenci moc složitý? Jak mám mluvit?
„Chci se zeptat na velká zavazadla…, cestování se zavazadly…, mám zavazadlo…, kufry, chci jet do Prahy…, odbavování cestujících…, já už nevím…“
„Váš dotaz nebyl po několika pokusech rozpoznán. Přepojím vás na operátora. Hovor bude monitorován. Bohužel všichni jsou zaneprázdnění…“
Sedl jsem si hladový na lavičku a poslouchal rockovou melodii, která se ozvala z mluvítka aby mne uklidnila? Operátorky jsem se dočkal, a vše ji opět opakoval:
„Děkuji vám, podívám se jestli je flašinet v naší databázi… Není… copak to je? Jak to vypadá?“
„Je to hudební nástroj na vozíku, který má rozměry invalidního vozíku. Mohu jej umístit na místo pro invalidy, když si jej zarezervuji a zaplatím?“
„Bohužel, při kontrole vlakovou četou by tam musel být i ten invalida, aby to bylo možné, jinak to nelze.“
„A co mi poradíte? Jaký si mám koupit lístek, když zaplacené zavazadlo může být pouze v kupé, kam se ale nevejde?“
„Zeptám se kolegyně, jedná se o velmi specifický problém… (čas plynul) Haló, tak váš flašinet má vozík a dvě kola. Můžete se tedy zaplatit stání pro jeden bicykl.“
„Ale můj flašinet má kola tři…“
„Aha, tak ještě moment… (…) Jsem tu, koupíte si stání pro dva bicykly, tudíž budete mít zaplacená celkem 4 kola, takže vaše 3 kola budou dle přepravních podmínek a jízdních dokladů v pořádku. Při nakládání kontaktujete na nádraží předem vlakovou četu, a vysvětlíte jim problém. V případě potřeby mohou otevřít dveře pro zavazadla nebo použít integrovaný výtah.“
Moc jsem za vše poděkoval a těšil se představou, že vše klapne bez problémů. Den a čas odjezdu se blížil. Skoro jako agent tajné služby jsem musel začít studovat plánky jednotlivých nádraží, abych věděl, kde jsou podchody, přejezdy nebo výtahy, abych se vyhnul všem možným komplikacím.
Ráno po festivalu v Brně nás 28. 6. 2021 hlavní pořadatel a kurátor muzea Petr Nekuža dovezl na nádraží. Bylo trochu v rekonstrukci, a trochu plné zmatku. Počítali jsme s dostatečným předstihem, abychom se dostali na nástupiště brzy. S přibývajícím zpožděním vlaku jsme se dozvěděli, že číslo nástupiště se dovíme až pár minut před odjezdem. Od informační tabule nás čekala následující trasa: Vyjet z haly na 1. nástupiště, v jehož polovině je výtah do podchodu, podchodem k druhému výtahu nahoru na nástupiště. Prošel jsem si celou trasu, jen mne překvapilo, že výtahy jsou pouze v nejkrajnější části nástupiště, tedy ještě asi 100 m od místa, kde asi zastaví vagon s našimi rezervovanými místy. Čekali jsme v odbavovací hale mezi stovkami lidí a čekali na informaci o nástupišti. Bylo to nakonec 4. nástupiště, to nejvzdálenější. Odjezd za pár minut, honem. Stovky lidí se začali přesunovat na nástupiště. Z toho asi 50 lidí zamířilo k výtahu pro vozíčkáře. Aha, to tedy asi nemůžeme stihnout. Odbrzdili jsme vozík, a začali se prostrkovat davem. Všichni kolem otrávení kvůli nám a našemu nadrozměrnému zavazadlu. První výtah jsme zvládli, do druhého nás nechtěli nedočkavci pustit. Ještě, že se mnou cestoval Honza a mohl vyrazit napřed, zkusit zabránit odjezdu vlaku. Z výtahu jsem se rozjel do nástupiště se štěrkovým povrchem, kousky dlažby, asfaltových záplat a mnoha výmoly. Prodíral jsem se nástupištěm s 500 lidmi a uvažoval, jak najdu vlakovou četu, které mám s předstihem oznámit, že povezeme flašinet. Honza už stál u příjmu balíků do vagonu, a vše už bylo domluveno! Sundali jsme flašinet z vozíku a krásně se vešel do standartních dveří, a potom i vozík. Nalezli jsme rezervovaná místa pro dva bicykly a vše přivázali a zakryli před zvědavci dekou. Na rezervovaná místa jsme se neposadili, protože na nich spal cestující, který už dávno nevěděl, jak dlouho a jakým směrem jede. Tak padlo rozhodnutí, že cestu příjemně strávíme v jídelním voze. Personál byl vynikající. Cestou jsem několikrát vše zkontroloval, o flašinetu mi podávala zprávy i příjemná paní průvodčí. Zvoní telefon…
„Dobrý den, čekám v Praze na hlavním nádraží, abych nafilmoval příjezd flašinetu s Českými drahami. Kde jste? Už jste tu měli být…“
„Omlouvám se, máme zpoždění asi 60 minut.“
„Aha, tak já si dám kávu. Můžete ve vlaku domluvit, aby se flašinet vyndala z vagonu pomocí vysokozdvižné plošiny? Bude to hezké na fotografiích…“
Obdržel jsem od reportéra úkol a šel jej řešit s paní průvodčí. Ta když to slyšela, celá zčervenala, a začala vzpomínat, jak se celé zařízení ovládá. Rozloučila se s tím, že to promyslí, a pak mne ve vlaku vyhledá. Informoval jsem reportéra přepravní společnosti, který chtěl být na oplátku informován o poloze vlaku. Ani samotní zaměstnanci dráhy tedy neví, kdy do Prahy přijedeme? Před hlavním městem se paní průvodčí svěřila, že použití plošiny může být vzhledem k její poruchovosti problém. Vymysleli jsme, že uděláme fotky s flašinetem nahoře na plošině, pak jej ručně sundáme a vyfotíme na nástupišti. Ani my jsme nechtěli prodlužovat zpoždění vlaku a působit paní průvodčí problémy.
Vše dobře dopadlo, na nádraží vznikly hezké fotografie, videa a celá reportáž, jejíž úryvek jste četli výše. Samotného mne překvapilo, jak může být mechanika Egopanu od Axela Stubera pod obloukem litinové střechy nástupiště hlasitá, že přehlušila i nádražní rozhlas. 😊
