Raport: Flašinet. (z dobového tisku)
Nenapadlo vás někdy, že nejsmutnějším instrumentem je kolovrátek čili flašinet? Divil bych se, kdyby některý z těchto podivuhodných nástrojů byl ve vás vzbudil někdy radostný pocit. Ne proto, že snad neni kolovrátek veselého zevnějšku. Jeho křivé nohy, zašlý povrch a tajemná nesdílnost, otvírající se jen z donucení, tvoří cosi z jeho podstaty a jsou téměř nutnou dekorací jeho zpěvům. Jinak už to nejde. Flašinet musí vypadat smutně.
Běží však o jeho hudbu. Neslyšel jsem totiž ještě hráti flašinet opravdu vesele. Každá písnička, každá melodie zní zádumčivě a s ponurou melancholii z útrob tohoto záhadného nástroje, který druhdy tak srostl s postavami invalidů, oněch životem odstavených, kteří mají na prsou metály a tisíce otazníků v obličeji. Flašinet je ubožák. Nemůže přemoci kletbu na něm spočivající. Má vás obveseliti a zatím by vás rozplakal. Rozehraje se nějakou časovou nebo touživým valčíkem. Srdce poskočí, rozbuší se, ale jaksi divně, váhavě, nejistě. Chcete se zaradovat, stesk beznaděje však olověnými krůpějemi kane vám do hrudi a tíží. A flašinet drmolí, zajíká se, hlas mu přeskočí, až i jemu slzy zalejí hrdlo a umlkne. Pokusí se znovu, znovu se stejným výsledkem. Potom už hraje zoufale, s resignaci is ironickým výsměchem. Ten hlas! Jako by otrok o svobodě, mrtvý o lásce zpíval. Jaký div. Přisoudili mu vesele zpívat a zároveň volat, že lidská bída ještě ne umřela. Komu bylo by při tom veselo? Ať vám bude pod okny, ať z dálky lká. Vždy nutí vás vzpomínat na cosi dávného, co mohlo být a nebylo, co mělo přijíti a nikdy nepřijde.
U nás na lukách za městem hrával jeden flašinet vždycky chodskou píseň Zelení hájové až se to rozléhalo daleko, široko. Hrál, ztracen v rozlehlosti luk, tak bezútěšně, že zármutek zrovna tryskal z jeho píšťal. Po lukách chodili milenci, ale všechny úsměvy byly teskné, všechny hlavy skloněny. Byl krásný den, léto se otvíralo, život jásal, a přece smutno k smrti bylo kolem. Ta písnička spojila se u my- sli nerozlučně s jeho jednorukým majitelem, který mechanicky točil klikou a očima, plnýma těch podivných otazníků, sledoval přibývajicí krejcary. Vždycky, když slyšel jsem Zelené háje, třebas i z bujarých prsou mladistvých zpěváků, byl to on, jenž představoval člověka, jenž dlouhý čas neslyšel už ptactva hlas…
Ovšem, byl jsem tehdy velmi mlád a přístupen sentimentálním citům, ale dodnes mne píseň kolovrátku nerozveselí. Rozhodně, myslím, že flašinet je nejsmutnější instrument.
Převzato z knihy Boris Renner, Příběhy staré Ostravy, Ostrava 2020, str. 38.
