Flašinetář
Chaloupka dřevěná, došky je pokryta,
choulí se u řeky, vlídně vás přivítá.
Žije tu stařeček, nikoho nemá,
dávno už zemřela mu jeho žena.
Tolik se trápila, mučil ji žal,
dravý proud řeky jim Aničku vzal.
Jen kolébka zastrčena v rohu,
připomíná tu šťastnou dobu.
Krokem už znaveným flašinet tlačí,
počasí škaredé, skoro až k pláči.
Nemůže lenošit, musí jít hrát,
nemá kde peníze na jídlo brát.
Chatrný oděv zahřát nestačí,
teplou polévku má nejradši.
V kachlových kamnech až zatopí,
zkřehlé ruce růženec uchopí.
Chraň mě a opatruj Pane můj,
v mém těžkém životě při mě stůj.
Šedivou hlavu si zaboří do dlaní,
večerním tichem zní jeho vzlykání.
Flašinet z franc. flageolet [flažolè], kolovrátek. Dřív tyto nástroje sloužily i v kostelech. Nahrazovaly dokonce varhany, protože byly levnější. Z flašinetů tady zněly různé žalmy, chorály, církevní písně. Využití je skutečně různé. Flašinetáři obcházeli dvory a hráli a zpívali pod pavlačemi, lidé jim házeli drobné. Takový obrázek známe ze starých filmů. Pro flašinetáře je vždy nejdůležitější výběr místa. Když má dobré místo a lidé si na jeho kolovrátek zvyknou, začne být flašinetář jeho součástí, dotváří jeho kolorit.
Nechte se přenést do atmosféry poutí a venkovních slavností z 19. století, kde flašinety tvořily nedílnou součást zábavy. Koncem 19. století bylo v některých městech tolik flašinetářů, že jejich počet musel být redukován. Flašinet, česky také kolovrátek, se ustálil už v 18. století a původně sloužily k výuce zpěvného ptactva novým melodiím.
Flašinetáři se rekrutovali z různých společenských vrstev i povolání a v Evropě patřili neodmyslitelně k součásti veřejného prostoru. Byli to většinou lidé, živořící na okraji společnosti, jako žebráci, zkrachovalé existence, invalidní vojáci, ale také světáci, pro které flašinet představoval významný zdroj obživy. V době Rakousko Uherska jste na ně ale mohli narazit celkem běžně. Vojáci, kteří bojovali za císaře pána, se často vraceli se zraněním. Zpět do války nemohli, ale bez ruky nebo nohy by se jen těžko uživili. Dostali proto flašinet a možnost si přivydělat pouliční hrou.
Dnes bychom řekli, že flašinet sloužil jako trafika. Člověk, který hrál na flašinet a měl vedle sebe klobouk na drobné, nebyl považován za žebráka, nikdo ho z ulice nevyhazoval. Bylo to zkrátka hudební povolání. Historie flašinetu není úplně jasná a zdokumentovaná. Ví se, že mechanická hudba a předchůdci flašinetů přišli z Orientu. Nejdříve to byla výsada jenom královských dvorů, potom se flašinety dostávaly do šlechtických rodin a pak mezi měšťany. Až nakonec mezi prostý lid.
Český časopis Dalibor z roku 1879 uvádí stížnosti pražských občanů. Ti to už nemohli poslouchat. Pořád dokola hrála ta samá písnička. To se změnilo počátkem 20. století, kdy to už nebyla jednotvárná píseň, která trvá minutu a půl. Místo okolíčkovaného válce se začal zavádět papírový perforovaný pás. Na jeden válec se vešlo osm až deset skladeb. Flašinetář jenom jemně posunul válec doprava nebo doleva a přístroj začal číst jinou stopu z toho válce.
Téma kramářských písní, které měly nezastupitelné místo v kultuře naší země a na které se bohužel poslední dobou zapomíná. A co se skrývá pod pojmem kramářská píseň? Byla to jarmareční píseň, která se zpívala na trzích a jarmarcích, a měla funkci zpravodajskou. Později byl její význam ryze písňový a nejvíce byla rozšířena v 18. a 19. století. První tištěné písně jsou na malém formátu dvojlistu, později i čtyřlistu. Titulní stránka nese název a jednoduché vyobrazení zpívaného textu. Písně zpíval na národní nebo jednoduchý popěvek flašinetář, později harmonikář a při svém zpěvu sám, nebo jeho družka ukazovali dřevěným ukazovátkem na velký, naivně kreslený zpívaný děj dělený do jednotlivých polí na papírovém nebo plátěném letáku. Takto se sdělovaly novinky po městech i vesnicích.
Písničkáři byli vítáni v hospodách, na statcích a dvorech, kde touto formou podávali místnímu obyvatelstvu informace o nedávných událostech v širokém okolí. Bohatý repertoár písničkáře plynule přecházel z písně o nešťastné lásce, manželství, velkém požáru, povodni, nadpřirozenému zázraku či dramaticky vylíčenému mordéřskému ději, tedy ději o vraždách a travičství, válce až k nejmladšímu tématu – politické události. Na konci každé písně bylo vloženo poučení, nebo pokárání. Později písně zpívají písničkáři z řad vojenských vysloužilců, kterým byla dokonce udělována licence pro obživu písní a hraním.
Na počátku 20. století se kramářské písně pomalu vytrácejí a postupně na jejich činnost navazují písňové letáky – barevně dekorované tisky a kuplety, později nám známé jako kabaretní produkce. V tuzemsku výroba flašinetů fakticky skončila nástupem komunistů v únoru 1948. Flašinety byly znamením starých časů, monarchie. Nebylo úplně přijatelné, aby se někde objevovaly. Plno jich bylo demonstrativně zničeno. Socialistický člověk není důstojný toho, aby chodil s flašinetem po žebrotě.
Zdroj: Historie hudebních nástrojů. báseň Flašinetář Jitka Svobodová
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora
