O vraždách, násilných přepadeních, ale i úspěších či porážkách na válečné frontě zpívali ve svých písních kramáři. Tématem byly i modlitby a náboženství. Vše, co je s kramářskými písněmi spojené, zpracovala etnografka Markéta Skořepová. V pelhřimovské Muzeu Vysočiny nyní zajímavosti vystavuje.
„Dovolte, bych suše předpokládal, Golema že všichni znáte tu. Rabi Lővi že z hlíny ho uplácal, protože měl vzteka na tetu…“ Voskovcův a Werichův text „Písně strašlivé o Golemovi“ na hudbu Jaroslava Ježka, zná snad každý. A téměř každý už alespoň někdy slyšel o kanonýru Jabůrkovi, který u kanonu stál a pořád ládoval. Málokdo si ale uvědomuje, že to jsou vlastně moderní kramářské písně. Nebo spíš tak trochu jejich parodie.
O tom, co kramářské písně jsou, jakou v minulosti plnily úlohu, a mnoho dalších zajímavostí o této nedoceněné kapitole v dějinách české knižní tvorby a lidové kultury výstava v pelhřimovském Muzeu Vysočiny vypráví. Kramářské písně podle autorky výstavy a etnografky Markéty Skořepové plnily v minulosti důležitou roli. Suplovaly tak trochu současné – zejména bulvární – zpravodajství.
Písně se přizpůsobovaly vkusu nejširší vrstvě obyvatel
„Témata písní byla různorodá. Nejčastěji se jednalo o náboženské písně a modlitby. Nešlo ovšem vždy o vážné náměty, například příběhy Starého zákona byly hodně dobrodružné. Rozšířené byly také skladby s milostnou tematikou a velké popularitě se těšila zpracování událostí, které ve své době rozbouřily veřejné mínění. Zpívalo se tak například o vraždách, násilných přepadeních, ale i úspěších či porážkách na válečné frontě,“ vypráví Skořepová.
Kramářské písně byly podle ní určeny nejširší vrstvě obyvatel, přizpůsobovaly se jejich vkusu a zároveň jej odrážely. Vytištěné texty písní se prodávaly na jarmarcích a poutích, kde prodejci lákali kupující přednesem nabízené písně za doprovodu hudebního nástroje, nebo využívali malované tabule, které děj písně zobrazovaly. „Dá se říct, že to byla jistá forma dnešního komiksu,“ říká etnografka.
Majitelé si písničky sešívali do svazečků, pro které se vžilo označení špalíčky. Výstava představuje písně a špalíčky dochované v pelhřimovském, pacovském a humpoleckém muzeu. K vidění jsou mimo jiné i flašinety, které sloužily k doprovodu písní, nechybí stará heligonka či původní loutky z hospody v Novém Rychnově.
Píseň o myslivci, co neuměl střílet a zajíce kupoval od hajného
Několik kramářských písní vzniklo i přímo na Vysočině. „Písně k Nejsvětější Trojici spjaté s Křemešníkem jsou pro Pelhřimovsko charakteristické. Chrám a nedaleká Zlatá studánka jsou opředeny řadou legend o zázračných uzdraveních, z nichž některé pronikly i do kramářských písní,“ potvrzuje Skořepová.
Jedna taková nese název Píseň nová o velkém divu, který se stal na Křemešníku u Svatý Trojice. Začíná slovy: „Poslyšte křesťané, co jest se nyní stalo, to v české krajině: v Křemešníku, pustém místě, a to u Svaté Trojice, jest pravda zajisté. Jistej pán v nemoci měl sen po tři noci, by k Svaté Trojici na Křemešník jel k studánce, že bude zbaven nemoce.“
Další kramářská píseň z Vysočiny pochází z roku 1855. Dochovala se na unikátním kolorovaném leporelu, takže je k ní i obrazový doprovod. Přináší příběh z honu v křemešnických lesích, kdy si myslivec, který neuměl střílet, kupoval zastřelené zajíce od hajného.
