V Ostravě bylo možné potkat těchto muzikantů několik. Pan Bedřich byl ale výjimečný, nebyl ani invalida, ani vojenský vysloužilec, který by dostal povolení veřejně hrát a za pár drobných si přivydělávat. Byl vážený úředník no penzi, který tomuto přenosnému automatofonu propadl.
Mechanická reprodukce předem nahrané“ hudby jej uchvátila. Pořídil si hned několik výměnných válců, aby jeho produkce byla pestrá, vždy se řádně ustrojil do černého fraku a cylindru, upravil si svůj šedivý plnovous a vyrazil rozdávat radost, jak své ženě říkával. Ta se za něj zprvu styděla a nemohla přenést přes srdce, že se venku potlouká jako nějaký nuzný člověk. Když si jej ale jednou na náměstí vlastně náhodně vyslechla, pochopila jeho důvody.
Její muž tam stál, hrdě u kašny, kolem něj děti, mladí, staří, kolemjdoucí i majitelé okolních obchodů. On opravdu svým strojkem na kličku vytvářel úsměvy a dobrou náladu. Od nikoho nevzal ani groš. Nikdy netušila, jak krásně umí její muž zpívat. Jeho písně, kterým se říkalo kramářské, zvěstovaly novinky i zprávy. Hrál a zpíval o požárech, povodních, láskách, ale i o vraždách a tragédiích.
Pan Bedřich zažíval na náměstích a poutích a dalších akcích radost ze života a hlavně dobrou náladu šířil dále. Stal se ale i korunním svědkem, to když zahlédl prchajícího lupiče, který vykradl obuvnickou prodejnu a pomohl četníkům s jeho usvědčením. Při tónech jeho flašinetu krejčí vyznal lásku své vyvolené, při jeho hudbě se udobřili mnozí rozhádaní milenci, při jeho zpěvu si malé slečny tajně za morovým sloupem daly první hubičku s jejich ctiteli. Byl to krásný podzim jeho života a on byl součástí města.
Doma si vždy pečlivě svou hrací skříňku vyčistil, promazal a naleštil. Jeho žena mu nakonec s láskou vyžehlila jeho flašinetářský frak a po večerech u kávy, čaje či griotky byla jeho zpovědnicí, které líčil, co ten den zažil, kdo se u něj zastavil, co nového se ve městě povídá. Béďu s flašinetem, jak mu říkávali, měli lidé rádi a byl pro ně součástí té pestré městské mozaiky, součástí života v Ostravě.
Převzato z knihy: Boris Renner, Příběhy staré Ostravy, Ostrava 2020, str. 39.
39
