Kvůli pandemii musel prodat flašinet, teď je chce začít vyrábět

„Rozhovor obsahoval zavádějící a zkreslené informace a názory, jež členové Společnosti přátel Flašinetů a hracích strojů nesdílí. Z tohoto důvodu nebyl publikován v plném rozsahu.“ Redakce

Znají ho návštěvníci poutí i akcí, z nichž dýchá atmosféra první republiky. Jako prodavače cukrové vaty, domácí zmrzliny, pražené kukuřice, pečených kaštanů nebo flašinetáře.

Běžně nosí švihácké dobové oblečení, jako by přicestoval strojem času z počátku minulého století nebo tady z té doby prostě zůstal.

Také Františka Petroviče z Frýdku-Místku však dostihla opatření v rámci pandemie. V době koronavirové musel prodat flašinet a dost možná, že prodá i prapodivný tricykl, který si sám před šesti lety postavil a který poutal pozornost na každé akci, jíž se s ním zúčastnil. Na jeho výrobu použil zadní část německého dámského kola Globus luxus originál z roku 1932.

(…)

Pomůže flašinetáři s prvorepublikovým knírem a bekovkou sbírka lidí nebo mecenáš?

(…)

„Dále však hledám i nějakého partnera, spíše nějakého filantropa, který by mi byl ochoten s rozjetím výroby pomoci,“ říká muž, který si dílnu se stroji chce zřídit v přístavbě mezi rodinným domem a garáží.

(…)

Jako správný pouťový flašinetář a prodavač je také dost upovídaný a od historie flašinetů lehce přechází ke svému projektu či k historii své rodiny.

Obdivuje staré časy mocnářství. Lidé byli tehdy hrdí, že jsou Češi. Ač neměli vlastní stát

František Petrovič ukazuje ve svém domě na okraji Frýdku-Místku prostory, které přebuduje postupně ve flašinetářkou dílnu. Ta bude pokračováním jeho firmičky Koloniál František, která zajišťuje několik let doslova stovky potravinových i jiných produktů. „Vznikne tu přístavba a všechno bude muset pryč. Zatím tu bylo skladiště, ale do zimy musí být dílna hotová,“ říká flašinetář.

(…)

A venku prakticky nesundá z hlavy parádní prvorepublikovou čepici, takzvanou bekovku. „Od doby, co mám tenhle knír, jsem nějak více a více začal uznávat staré doby. První republiku a především období starého Rakouska-Uherska, i když Jan Werich říkal, že každá doba byla blbá. Češi však podle mě prožívali krásné časy od roku 1866 po rok 1914, než vypukla první světová válka. Zakládali za Rakouska české spolky, dostavělo se Národní divadlo, každý byl tehdy hrdý, že je Čechem, i když Češi tehdy neměli vlastní stát. Dnes spousta lidí říká, že první republika byly krásné časy. To byly ale sakra těžké časy! Po krizi z první války přišla v třicátých letech hospodářská krize a pak zase rozpínavost nacismu. To naopak nebyly moc lehké časy,“ upozorňuje František Petrovič.

On však se rozhodl přinášet dnešním lidem trochu této minulosti. „Žil jsem dříve dost spotřebně, měl jsem rád auta, vyznal jsem se v počítačích, každý druhý rok jsem si pořídil nový mobil. To se ve mně ale postupně zlomilo. Uvědomil jsem si, že není smyslem života hnát se za něčím, co pro mě není v životě důležité. A dostal jsem se tak až k těm flašinetům.“

Flašinetářství v padesátých letech zaniklo jako buržoazní živnost

„Zatímco třeba v Německu flašinetářství přetrvalo od předminulého století až dodnes, u nás ho v minulém století prakticky vymazala padesátá léta. Flašinetářská živnost byla totiž zakázána jako buržoazní a flašinetáři prakticky vymizeli. Posledním výrobcem flašinetů tak byl nějaký pan Josef Kameník z Prahy, který svou výrobu ukončil v roce 1946. Jeho flašinet je vidět třeba i v pohádce Tři veteráni. Samozřejmě další hřebíčky do rakve flašinetů znamenaly rádia a gramofony. V šedesátých letech se sice flašinetáři na poutích znovu objevili, ale spíše to bylo výjimečné a ti lidé vyhrabali své flašinety většinou z půdy. Tam většinou skončily a dost se jich spálilo, rozmlátilo, vyhodilo,“ popisuje František Petrovič zánik flašinetářství v Československu.

Zániku flašinetářských dílen „pomohl“ i odsun sudetských Němců po válce, což postihlo velké rodinné podniky jako Riemer z Chrastavy nebo rodinu Franze Kolba z Pekařova u Velkých Losin v Jeseníkách, který měl manufakturu na výrobu varhan a flašinetů. V ní tři generace Kolbů vyráběly nepřetržitě od roku 1864 flašinety a tyto jejich hrací „stroje“ získaly světovou proslulost.

V této slavné pekařovské manufaktuře Franz Kolb & Söhne vzniklo tisíce těchto kolovrátků ve všech provedeních pro panoptika, kolotoče a kolovrátkáře. Franz Kolb je vyvážel i do Německa, Polska, Ruska, Rumunska, Maďarska a Ameriky. Dnes už se jich zachovalo jen pár kousků a jeho velký mechanický jarmareční flašinet je vidět v Menzelově filmu podle krásné Vančurovy povídky Rozmarné léto.

„Na jejich válec se vešlo třeba jedenáct melodií,“ říká František Petrovič a podotýká, že některé flašinety hrají pomocí děrných štítků. „Takže jsou vlastně předchůdci i výpočetní techniky,“ říká s úsměvem František Petrovič.

Vzorem mu je francouzská rodina, čtyřicet let vyrábí úžasný stroj

V západní Evropě flašinetářské řemeslo pokračovalo prakticky bez přerušení dál. Ostatně tam a třeba v Holandsku se první flašinety objevily počátkem 18. století, když se dostaly do Evropy z Blízkého Východu a byly spíše raritou někde u dvora pro potěchu šlechty.

Velkým vzorem pro Františka Petroviče je ale francouzská rodina, která už čtyřicet let vyrábí krom jiného i flašinet, který má dvaačtyřicet tónů a má takzvané chromatické ladění. „To znamená, že žádný tón v rozsahu není vynechán a aranže jejich skladeb jsou úžasné,“ říká flašinetář.

Dnes české flašinetářství zažívá renesanci, věnují se mu většinou starší lidé, ale popularitu získává i u mladší generace. „Flašinet je trošku drahý koníček, někteří mají flašinet jako výdělečnou činnost. Už mám dokonce objednávky na výrobu flašinetů od lidí, kteří jej chtějí pro zábavu, chtějí s ním objíždět jarmarky nebo ho chtějí dát například jako neobvyklý dárek.

(…)

Peče kaštany, dělá zmrzlinu, hraje na dobových akcích, doprovází legiovlak

Připravoval i domácí zmrzlinu, do svého vozíku si implantoval nakonec malý mražák a prodával ji na akcích, třeba na dětském dnu korejské automobilky v Nošovicích.

„Dělával jsem maximálně čtyři druhy vlastní zmrzliny. Kdysi si pouliční prodavači zmrzliny vystačili s jedním nebo dvěma druhy zmrzliny, dnes nestačí u zmrzlinářů někdy ani dvanáct druhů,“ usmívá se pod fousy.

Jako prodavače cukrové vaty točené v podobě srdíček i jiných tvarů ho zase znají třeba i návštěvníci frýdecko-místeckého hudebního Sweetsen Festu, kde prý působil trochu exoticky.

„Když jsem tam byl poprvé, točil jsem cukrovou vatu celých třináct hodin v kuse. Jsem i členem klubu velocipedistů, tak jsem jezdil s flašinetem třeba na Sodomkovo Vysoké Mýto, to je moc pěkná akce. Hrál jsem tam s flašinetem Škoda lásky pro Český rozhlas. Hrál jsem na vernisáži výstavy Brno, předměstí Vídně. Hraju na ostravských vánočních trzích, kde prodávám i pečené kaštany. Tam jsem hrál na flašinet písničky Osvobozeného divadla a Semaforu. Zpíval jsem k tomu a myslím, že jsem ty lidi na Kuřím rynku doslova trhl,“ vzpomíná „prvorepublikový“ štramák, který spolupracuje například také s Českou obcí legionářskou na štacích jejich repliky legionářského vlaku.

Forestgumpovská rodinná historie: Masaryk, bombardování, Patton, Havel

František Petrovič o sobě říká, že je „všudezdejší“ a že by se k jeho rodině hodilo, kdyby byla cirkusácká. On sám se narodil se v Plzni a je pátým Františkem v pořadí.

„Moje rodina pochází po meči od Černé Hory, kde měl v době Rakouska-Uherska císařpán přístav a v něm se stavěly lodě. K těm lodím se vyráběly lodní šrouby v plzeňské Škodovce a tak se tam mí předkové z Černé Hory přestěhovali,“ vypráví.

A vzpomíná, že jeden z jeho předků z moravské větve, nějaký pan Karel Bayer, byl v Hodoníně knihovníkem. „A to v době, kdy tam vyrůstal pozdější první československý prezident. Takže ten k němu určitě do knihovny chodil. A mí prarodiče se poznali jako totálně nasazení v Rajchu. Děda tam pracoval v karosárně a babička u Knorra. Zamilovali se do sebe a dostali povolení ke svatbě, díky němuž mohli odcestovat na několik dnů na konci roku 1944 do Plzně. A týden poté, co odjeli, spojenci německou karosárnu, kde pracoval děda, totálně vybombardovali. Hodně lidí tam zemřelo a dost možná, že by tam přišel tehdy o život i dědeček. Babička pak v březnu otěhotněla a už zůstali v Plzni,“ směje se František Petrovič.

Tam poté zažili Petrovičové i osvobození Američany a František dodnes střeží z té doby po své prababičce vzácný rodinný secesní památník. Do něj si nechala těhotná babička podepsat snad celou rotu amerických vojáků generála Pattona. I s adresami.

„Ty někdy hned na počátku devadesátých let posloužily plzeňskému magistrátu, když vyhledávali americké veterány osvobození kvůli prvním setkáním s americkými osvoboditeli při už svobodných oslavách osvobození Plzně. Taky jsme tam tehdy byli a máme s taťkou takovou forestgampovskou zarámovanou fotku s Havlem. Krčíme se na ní tady v rohu,“ vzpomíná se smíchem František Petrovič, který si nechal do vzácného památníku po 74 letech od osvobození podepsat Jiřího Suchého, který je také plzeňský rodák.

Petr Broulík, Magazín Patriot, 8. 6. 2020

Pařízek Patrik

tajemník sekce Flašinety a mechanické hrací stroje, Praha, ČR

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *