Malé, velké, ozdobené, ale i úplně jednoduché – flašinety můžou vypadat a také znít různě. Nástroj původem zřejmě z Orientu býval kdysi nedílnou součástí českých ulic, dnes už je to spíš vzácnost. Připomenout jeho tradici se snaží i mezinárodní festival Flašinet žije!, který dnes začíná v Praze.
Jan Bondra z Prahy flašinety miluje – sbírá je, umí je i opravovat a hraje na ně. I když to vypadá jednoduše, každý to nezvládne.
„Když se točí klikou, přemáhá se odpor měchů a je to vlastně cukavé. Flašinetář si vycvičí reflex, aby to byl plynulý pohyb. Takže když necháváme také hrát diváky, jak dospělé, tak děti, mají s tím problém, aby hudba nebyla trhaná, přerušovaná,“ vysvětluje Jan Bondra.
Na flašinet se dá zahrát snad cokoliv – od klasických hospodských písniček až třeba po Elvise Presleyho. Přístroj má podle Jana Bondry blízko k varhanám.
„Ve skříňce flašinetu je dřevěný válec, který na sobě má různě dlouhé skobičky. Pomocí ramínek se snímá, jaká to je skobička, ve které řadě a jak je dlouhá, a otevírá se ventil, který pouští vzduch do jazýčku jako v harmonice anebo do varhanních píšťal. Flašinety, které měly jazýčky jako v harmonice, byly nejběžnější, nejlevnější,“ říká.
Flašinety byly i v době své největší obliby drahé. Ti, kdo na ně hráli, si je často pronajímali – třeba od domovských obcí, které se tak snažily zajistit alespoň nějaký výdělek pro invalidy nebo válečné veterány.
„V současné době to tak v zahraničí i u nás není, protože většina sběratelů vůbec nejsou chudí lidé. Jsou to velcí fandové a do flašinetů dávají velké částky. Zvuk flašinetu zůstává, ale kdo ho vlastní nebo kdo s ním hraje, je jiná situace,“ upozorňuje Jan Bondra.
Nechat se okouzlit zvukem flašinetu můžou zájemci v rámci festivalu nejen v Praze, ale v dalších dnech i v Liberci, Velkých Lovosicích nebo Brně.
