Kdes ve dvoře — kde úpal slunce pražil —
kde úzký stín se podél domu kladl —
stál chuďas — kmet — jenž žal as mnohý zažil
a v zimě mrz — a v závěj častou padl!
On — ubožec — se starým kolovratem
se světem toulá polonahý — chudý
a bídou lká — kde jiný plýtvá zlatem —
by zahnal chmůru zívání a nudy!
A zpívá k tomu zlomeným svým hlasem!
— Chce pohnout lidstvo bez srdcí i citu —
by trojník bídný hodili mu časem —
když přijde hrát k jich nádhernému bytu!
Ať úpal praží — prší nechť — či sněží —
on klidně stojí s hlavou obnaženou —
na které jíní staroby již leží —
a přes níž vrásky hluboké se klenou!
A pohled jeho — pohaslý a slabý —
v tmě hledá marně, kde se tváře zjeví —
a všude zří jen střechy — zdi — a žlaby —
v jichž stínech tichnou jeho žalozpěvy!
A jinde smích a vtip se k němu hrne —
když pod oknem mdlý s kolovratem stane!
— Tam hýří se — až jemu srdce trne —
tam třpyt a lesk — bohatství nevídané!
Však chuďas marně píseň svoji pěje!
Dav sice v okna tváře svoje vklene —
a volá, křičí — vtipkuje, se směje —
až podomek chuďasa odežene!
A kmet jde dál, bez stesku — bez reptání —
ač ňadro jeho bolesti křeč svírá —
že dnové jeho v bídě promrháni —
a v kletbě nebes — v pláči všehomíra! —
A slza těžká s řasy jeho kane — — —
Co počít má? — — Jde k chudých lidí domu,
kde s kolovratem roztrpčený stane —
a zahraje — a zazpívá si k tomu.
A hleďte! — Hleďte! — Krejcary již zvoní —
na kolovrat i na dláždění tvrdé —
a dětí skoky — jak dept bujných koní
a zpěv zjasnily kmeta čelo hrdé! —
To jeho svět — tak ponurý a tichý —
tam vládne on se svými písničkami! —
Zde nezní smích ten davů spitých lichý —
zde není mumraj šaška s rolničkami!
Zde pravda sedá na trůn — práci lidu —
a žehná všem — kdož se k ní utíkají! —
Zde žije kmet a spí a vstává v klidu —
zde snové krásní v spánku lbí mu vlají!
Juž hleď, ty lide — rozum napni kusý —
a upři pohled zřítelnic svých svěží —
kde člověk štěstí pravé hledat musí —
jež často v prachu u silnice leží?
Juž hleď, ty lide — beze lží a klamů —
že v práci štěstí, v klidu — v přemýšlení —
ne v rozdmychaném všední vášně plamu —
jež srdce — duše — celá lidstva plení! —
To štěstí je jen v lidstva obrození! —
O bídě lidské. Uspořádala A. Hübnerová. Brno : nákladem Dobročinného komitétu dam, 1890. s. 112–115.
