„Nejnovější píseň o nejstarší události, kterak rychtář Miller se synem toho surovýho francouzskýho hejtmana zamordovali a kam se ten poklad z jeho vojenský pokladnice poděl!
Ref: Zazpívejme si píseň kramářskou
když táhnul Francouz
a lágroval v Pekařově
Stejně jsou všichni už v hrobě.
Slyšte, slyšte vážení o vzniku kaple této!
Jak děsný příběh se promění tiše jak jaro v léto.
Už to bude 200 let co tu kostel stojí…
Jak to bylo řeknem hned, věřte písni mojí!
O té hrůze hrůzoucí, jež se tu tenkrát stala,
s kamennou kaplí na konci a že není vůbec malá!
Tenkrát v potu tváře a bázni Boží upřímné
tu v Pekařově žil, oral, vláčel a sil rychtář Miller se synem.
Když zima zaťukala na dveře roku 1805
tam u Slavkova zvítězil a hned netáhnul zpět
císař Napoleon Veliký a francouzské vojsko.
Jeden houfec snad zabloudil a zamířil na Polsko?!
Onen oddíl s vojenskou pokladnou až do Hanušovic táhnul.
Zlý hejtman s povahou neřádnou ten kopec už mít z krku prahnul.
Však náhle bouře veliká: hromy a blesky a slejvák.
Potokem vody tolika teče, že strhla by bejvák!
A cesta údolím mění se v řeku, vůz s těžkou truhlou se naklání.
Vojákům znaveným je až do breku: kutálí se jak švestky po stráni!
Hejtman se čílí, až překřičí bouři: „Holoto, neschopní lajdáci!“
Všichni se dřou, vůz se však vzpouzí. Vtek a zlost velitel neztrácí.
Přikáže přivést pár nejlepších koní ze stáje rychty dolní.
V Pekařově se na poplach zvoní: Pomáhej i mládež školní!
Pak dotáhnou všichni vůz rozbitý tam na rychtu, kde složí hlavu
hejtman i poklad ukrytý – všichni jsou už v hrozném stavu!
Na rychtáře Millera se Francouz osopí: „Pekařov za všechno může!
Ta cesta má špatné příkopy, žijí tu jen líné kůže!“
„Vážený pane hejtmane, uklidněte se trošku.
Přestaňte vinit poddané, to vy jste přetížil drožku!“
„Tak tohle ihned odvolej!“ vytasil hejtman šavli.
„Já vzplanu rychlejc než petrolej, nad kterým sirkou mávli!“
Oproti vostrýmu železu nic nezmůže staré štokrdle,
hejtman je žoldák jak z nerezu, třebaže povahy natvrdlé!
Oba se trochu trefili, na sebe oči poulí.
Mají změněné profily, na hlavě velikou bouli!
Tu vstoupil syn rychtářův do světnice a uzřel, co strašného se chystá:
Velitel francouzů máchne do třetice… Syn nemůže hnout se z místa!
Mladík však v poslední vteřině popadl misník ze zdi
zachránil tak otce jedině, tím hodem Francouze zazdil!
„Ach, synku můj, cos to provedl?“ zalkal pak starý Miller.
„Ten že by tě propíchnout nesvedl? Vždyť byl to zlosyn a killer!“
Teď stojí schlíplí Millerové nad mrtvým tělem Francouze,
co se mu právě sečetli dnové – už nebude nikoho popouzet.
A ač jeho černočerná duše už jistě stojí frontu do pekla,
těm dvěma srdce přehlasitě buše – hrozivý hřích jim tahle chvíle upekla.
Odvlekli tělo temnou mračnou nocí a daleko v lesích ho zakopali.
S truhlou však skončili po pár krocích – do jámy za potok zlaťáky vysypali.
Léta běžela, ale rychtář Miller chřadl. Snad tíha svědomí mu život zkrátila.
A v roce 1810 onemocněl a zvadl, myšlenka na ten mord se synovi vrátila.
Tehdá mladý Miller zřídil hřbitov nový a na svém pozemku tam otce uložil.
Každej z Beckengrundu vám to tady poví – na co ten zlatej poklad použil.
Pro smíření s Pánembohem pak postavil tuhletu překrásnou kapli.
Svůj čin tak snad nafurt napravil… Však stejně už všichni skápli!
