Zdeněk Kopeček – ikona nymburského posvícení

Zdeněk Kopeček (7. 1. 1930 – 28. 11. 2014)

K nezaměnitelné nymburské posvícenské atmosféře patřil flašinetář Zdeněk Kopeček. Stával vždycky na rohu nymburského náměstí a hrál na flašinet. Jak čas běží, postupně zapomínáme, proto si dovoluji tuto svého času nepřehlédnutelnou postavu připomenout. Nejlépe vystihl pana Kopečka svého času Lukáš Trejbal, který jej charakterizoval stručně, ale výstižně: „On byl totiž především hodný člověk a dobrák od kosti. Poslední pábitel“. Ostatně Lukáše Trejbala zaujal pan Kopeček natolik, že o něm letos na jaře složil píseň a udělal videoklip. Vyšel přitom z básně Pavla Zdražila z roku 1996: Dobrý pan Kopeček, Žene stádo oveček, A když víčka sklopím, Smutky se rozpadaj, Na stolech tančí, Veselá nálada, V hospůdce Žofín.

Pan Kopeček bydlel celý život v domku přímo po lávkou na Zálabí. Mnozí si ještě pamatují, když shlédli z lávky dolů a pan kopeček byl náhodou na zahradě, pozdravili, tak všem odpovídal: „Nazdáár“ nebo ještě radostněji Nazdár, nazdár!

Pan Kopeček se narodil 7. ledna 1930, na základní školu v Tyršově ulici chodil hned přes vodu. Z dětství rád vzpomínal na pražské setkání s prezidentem Tomášem G. Masarykem ve Stromovce: „Šli jsme parkem s maminkou a pan prezident jel na koni a povídá mámě: To jsou tvoje děti? Tak ať je ve zdraví vychováš. Když zemřel, vysílali v rádiu jeho pohřeb. Tady měl jednolampový rádio jen truhlář Bendl, tak jsme u něj všichni poslouchali.“

Po dokončení školy nastoupil na železnici. Vyučil se strojním zámečníkem v Lysé, pracoval v ŽOSce a potom na pražském Vítkově. „Dělal jsem vstřikovací čerpadla do dieslových motorů. Jako mechanik jsem se dostal do Berlína a Vídně. Jezdili jsme motoráky nebo takzvaným Létajícím Hamburčanem. V každém kupé byl ze dřeva poskládaný jiný obraz. 
Z Vítkova se vypravovaly salónní vlaky,“ vzpomínal na svou nádražáckou kariéru pan Kopeček.

Celý život bydlel na břehu řeky Labe, tak nebylo divu, že mu kamarádi říkali Pirát, protože byl pořád na vodě. „Dříve byla plovárna u hvězdárny 
v naší ulici, pak ji přemístili na druhý břeh. Půjčovali jsme si pánský a dámský vor. Měli jsme na něm gramofon s troubou a vyhrávali. Jednou jsme zapomněli na pilíře u železňáku a pěkně se vykoupali,“ směje se Kopeček.

Na karikatuře Míly Endlera je zobrazen v obklopení mnoha oveček a textem poslední zemědělec v Nymburce. Legenda pastevce Kopečka dohání tu flašinetářskou. „Tenkrát přišel poříčný Kňáva, že když bydlíme u řeky, měli bychom držet nějakou havěť, aby spásala nábřeží. Nakonec jsme měli 22 ovcí, kozy a dvě krávy. Chodil jsem s nima podle Labe a na Ostrov. Měli jsme louku, jak je tartanová dráha a za železničním mostem.“ Kolikrát ho zvali na svatby s beraním povozem. „Zapřáhl jsem berany za vůz a vozil svatebčany“. V paměti mnohých uvízla vzpomínka, jak na Ostrově pásl kozy a jalovici a velmi rád kolemjdoucím o svých zvířátkách vyprávěl. Taktéž chodil i na druhou stranu k „Železňáku“ s kozami, krávou Božkou, a psy Zuzkou a Ťapkou, vybavuje si zase Klára Čenovská. A přidává: „Všem dětem ze Zálabí pletl pomlázky, všem dělal Mikuláše. A na zpívání u ohýnku každou sobotu pod lávkou na Zálabí. Byl to velký kus mého dětství, nedá se zapomenout!

Málo se již ví, že pan Kopeček býval zvoníkem v kostele u sv. Jiljí a pravidelně každou neděli ráno rozezníval zvony. A taktéž byl dobrovolným hasičem i proto měl pohřeb se všemi hasičskými poctami.

Největší slávy se dočkal pan Kopeček však ve spojení s flašinetem. Jak se to všechno seběhlo, i to pan Kopeček zaznamenal. „Kulisák Krupička zdědil flašinet a já ho opravil. Už můj děda opravoval harmoniky a flašinety. Pak jsem opravil ještě jeden, větší, přehrál 11 písní. Dal jsem ho do muzea a ten menší na šest písniček si nechal. Je tam třeba Koruna, koruna dvacet, Proč bychom se netěšili nebo Za císaře pána.“ Hrál na oslavách města, na každém posvícení 
a na dnech otevřených dveří 
v pivovaru. „Ale nikdy jsem za to nic nevzal, ani korunu, jen jsem chtěl připomenout, jak se kdysi hrávalo.“
Pan Kopeček zemřel v pátek před vstupem do posledního listopadového víkendu roku 2014. Až do odchodu do důchodu nikdy nebyl nemocen. „Do důchodu jsem byl nemocný 79 dní, psal jsem si to,“ sděloval Lukáši Trejbalovi před 15 léty. Bohužel v roce 2005 utrpěl těžký úraz. když ho na přechodu srazilo nákladní auto Liaz. Měl zlomenou lopatku, žebro v plíci a otřes mozku. „Byl jsem na přístrojích, učili mě dýchat a pak 
i chodit.“ Naštěstí se po čase zotavil a ještě několik let rozdával radost všem Nymburákům.

PAVEL ZDRAŽIL: Šlápoty, do kterých se vracím

Dobrý pan Kopeček

Žene stádo oveček

A když víčka sklopím

Smutky se rozpadaj

Na stolech tančí

Veselá nálada

V hospůdce Žofín

Pavel Fojtík, Facebook, 2. 9. 2022

Pařízek Patrik

tajemník sekce Flašinety a mechanické hrací stroje, Praha, ČR

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *