Šimon Svoboda se k flašinetu dostal jinou cestou. Svým způsobem proto, že mu bylo proti mysli učit se zacházet se zbraní, ale chtěl se – pro jejich atmosféru – účastnit dobových rekonstrukcí šarvátek a bitev z doby před více než stoletím. Jenže většinou tam každý účastník měl nějakou roli, dost dobře nejde být neozbrojeným civilistou.
Flašinet nabídl řešení. „Mohu na té akci být jako obyčejný civilista, jako flašinetář tam už mám nějakou funkci. Hodně mě baví jako flašinetář se cítit – zvolím, zda chci být polobezdomovecký typ, který na lidi skoro huláká, nebo francouzský typ flašinetáře gentlemana, který vyhrával po kavárnách,“ líčí čtyřiadvacetiletý mladík, kterého mohli lidé vidět například na nedávné akci Oživené židovské město v Třebíči.
Jeho bradu zdobí mohutný plnovous, který ho dělá výrazně starším. „To je jeden důvod, proč ho mám, Druhý důvod je, že když mě někdy fotí s flašinetem zezdola, pod vousy není vidět moje třetí brada,“ směje se Svoboda. Prozrazuje svou další vlastnost: flašinetář v jeho podání nikdy není smutný. Přestože písničky flašinetářů často nebyly o žádných veselých věcech.
„Smutného flašinetáře popravdě vůbec neumím,“ směje se Svoboda. Zcela typickou flašinetářskou písní byl například populární popěvek Kanonýr Jabůrek, který kramářským způsobem vyprávěl o krvavých dějích prusko-rakouské války z roku 1866. Svoboda je flašinetářem ve volném čase třetí rok, zatím si hrací skříňku půjčuje od kolegy. S flašinetem prý vede svým způsobem i souboj.
„Bojuju s ním o to, kdo z nás si získá víc pozornosti, jestli lidi budou víc koukat na flašinet, nebo na mě, každý z nás je někdy chvilku vítěz. Ale protože já flašinetu vděčím za to, že mi lidé věnují pozornost, tak je v tom určitě i kus exhibicionismu. Jiní se ale třeba zase chtějí pochlubit, že mají krásný flašinet,“ filozofuje Svoboda. Jeho flašinet je soudobým výrobkem německé firmy Raffin. Ta hrací skříňky vyrábí za dodržení původního designu i materiálů s perfektním řemeslným zpracováním.
Výjimkou je pás z odolné děrované fólie, který původně býval z tvrdého povoskovaného papíru. Na něm jsou zaznamenány jednotlivé skladby. Flašinet má dvacet píšťal podobných jako na varhanách. Dírky určí, kdy má která píšťala vydat tón, tempo skladby určuje flašinetář. Třeba podle nálady. Těchto fólií vozí s sebou Svoboda deset, k některým písním i zpívá. Tím patří mezi flašinetáři k výjimkám, většina z nich pouze obsluhuje svou skříňku. „Všechny písně jsou zdoby před první světovou válkou. To ale neznamená, že bych byl nějaký staromilec,“ směje se Svoboda.
Tomáš Blažek, idnes.cz, 29. července 2016
